Slunce stálo na obloze a Ponta Delgada nás vítala svou ranní rozespalostí. Spěcháme do kanceláře Futurisma, zaplatíme a jdeme vyfasovat mundůry. Gumové kalhoty a bundu a navrh svítivou záchrannou vestu. Předem není jasné, co z toho budeme potřebovat. Jestli budeme skákat na vlnách ve vodní tříšti, nebo nás pan kapitán občas obrátí dnem vzhůru. Yveta bázlivě navléká vše, já beru jen bundu. Vestu musíme. Abychom vypadali jak dva chovanci ústavu se zvýšenou ostrahou pro zvláště vyšinuté jedince - viz foto níže. Poučen odminule si přivazuji kšiltovkou a poutám foťák k vestě. Co kdyby...
Krátká instruktáž a jdeme do rychlého člunu. 24-místného, ale je nás tam jen 18. Z toho 8 Čechů. Docela paradox, protože jsme zatím za celý týden potkali všehovšudy dva Čechy. A ejhle, jak jde o adrenalin, jsou nás tu kupy. Kdo neskáče na vlnách, není Čech...
Vyplouváme a rychlou jízdou míříme do místa výskytu velryb. Cesta je bohatě skákavá, ale Yveta se stále usmívá. Naše průvodkyně je bioložka z Holandska, co strávila větší část života na Novém Zélandu a nyní je 9 let na Azorech. Kromě informací o velrybách nám radí, že kdyby nám bylo špatně, máme bez otálení "krmit ryby".
Jsme na místě. Velryby (přesněji vorvani) se zde potápějí k potravě. Deset minut na hladině a pak až 45-minutový ponor za potravou. Čekáme... Pokud kapitán strefil místo, pak stačí třičtvrtěhodinku počkat a můžeme fotit. No a pokud nestrefil... Pak pojedeme do přístavu bez velrybích zážitků.
Čekáme dost dlouho. Kapitán se rozhlíží, průvodkyně se rozhlíží, my kroutíme hlavami a stále nic. Už už to vypadá, že jediným zážitkem bude skákání na vlnách. Vtom průvodkyně zavelí sednout a kapitán kopne do vrtule. Svištíme o půl kiláku dál, kde už lze tušit obláček velrybího vyfukování.
Je to vorvaní matka s mládětem. Pohupují se na hladině a občas pšouknou obláček vodní tříště. V protisvětle je přitom občas vidět duha. Pár minut vydechují a jdou na ponor. Kapitán to nahlas avizuje, protože to je ten okamžik, kdy vorvaň ukáže zadní ploutev. Na základně mají desky s fotkami všech místních velryb a podle tvaru vykousnutí konce ploutve identifikují o jaký kus jde. Mají jich v katalogu přes 400.
Pak už to jde ráz na ráz. Jedeme dál, potkáme velrybu, fotíme obláčky, počkáme na ponor, fotíme ploutev a zas jedem dál. Celkem jsme potkali minimálně šest kusů. Chvílemi počet kytovců zjevně navyšoval pan kapitán, protože vykřikoval směry, kudy se máme koukat "ten o clock, two o clock, on the left side, in front of you" takovou kadencí, že jsme si mohli krky ukroutit.
Dovelrybováno. Jedeme na delfíny. Netrvá to dlouho a jsme v jejich sektoru. A pak začíná rej. Delfíni plavou na obou stranách, skáčou vzorně synchronně po dvojicích a loví malé makrely. Evidentně mají radost z nás a my na oplátku z nich. Fotíme, až se z objektivu kouří. Pravda, jeden debil dvě sedačky před námi si i v této situaci fotil selfie...
Po půlhodině to delfíny přestalo s náma bavit a my míříme spokojeni do přístavu. Poklidnou jízdou po vlnách. Pan kapitán ale několikrát stáhne plyn. Že by další velryba? Ne ne, to jen někteří účastníci zájezdu mohutně "krmí ryby"...
