Dnes máme druhé vlastní rybí hody. Cestou z velryb se ale ještě stavujeme v rybárně v Ribeira Grande a přikupujeme dva excelentní třícentimetrové pláty masa z tuňáka velkookého. Není zbytí, musíme zkusit tu baštu od Fritolin pri Cantini sami. Yveta stejky marinuje a připravuje zapékací mísu s ostatními rybami a zeleninou. Pak jdem hupsnout do bazénu. Sušíme se na slunci a vtom přijíždí jakési auto. A hele, pan domácí - sympatický Mário. Dáme se do řeči, řešíme krb, co jim moc netáhne, a bazén, co přijel vyčistit. Probíráme oboustranně lámanou angličtinou všechno možné, od vlhkosti dřeva do krbu až po touhu mužů po klidné samotě a touze žen po štěbetání v houfu sběraček kořínků v rušném městě. Mezitím to v kuchyni začíná uktrutánsky vonět pečeným chodem naší večeře. A co teprve tuňákový steak...?!? Loučíme se s Máriem a hotovíme první a hlavní chod. Jedenapůl minuty z každé strany, pečlivě odměřeno stopkami. A šup s ním na talíř a okoštovat. Ano, takhle je to správně...! Jen ještě nechat chvíli v troubě dojít a nevrhat se nenasytně hned do pánve. Blaženost se rozlévá po tváři. Pak pokračujeme druhým chodem a postupně se zcela zlikvidujeme. Rybí nirvána...!
