Příště

Abychom nezapomněli - Marcília nám před odletem řekla, že má známé, kteří pronajímají dům na ostrově Pico. Takže až se nám bude chtít příště na Azory, máme zavolat nebo napsat e-mail a ona nám dá kontakty. Jo a ještě proč Pico - je podle ní nejhezčí...

Erica Azorica

V rámci dnešního plenění restů objevujeme i vyhlídku a malé arboretum původního rostlinstva pár set metrů od našeho ubytování. Vše nečekaně malebné. Vstup trochu odrazoval, ale nakonec objevujeme nejen rostlinstvo a jeho stylové cedulky, ale i schody po útesu k moři. Moc hezká pokoukaná.

Malé a velké pivo

Další z posledních restů byla návštěva místní putyky v Lomba da Fazenda. Na internetu jsme na ni našli doporučení, ale jednak na to vůbec nevypadala a druhak jsme ji nikdy nestihli v čase, kdy by mohli mít jídlo.

Dnes je poslední šance. Čas je sice správný, ale celá jídelní část je zaplněná autobusovým zájezdem. Objednáváme alespoň kafe a pivo. Říkám "Jedno malé a jedno velké". Jenže "velké" zde znamená třetinku.

Sedneme ven na umolousané plastové židličky místních štamgastů-povalečů a užíváme si jedny z posledních chvil dovolené.

Horké pokoupání v Poça da Dona Beija

Je poslední den a ráno zamračeno. Nezbývá než smazat resty a navštívit horké koupele ve Furnas - Poça da Dona Beija.

Díky Waze trefujeme přesně a na první pokus. Tohle je vůbec nedocenitelné. Kamkoliv jsme potřebovali, stačilo zadat adresu nebo název restaurace a jelo se... Když to srovnám se situací před pár lety nebo s výletem na Kokořín, tak se to prostě nedá srovnat.

Bazénky jsou kolem místního potoka, napájeny horkou železitou vodou. Až na jeden mají všechny 39 °C. Zvláště příjemné je vylézt ven, trochu se ochladit a pak hurá zpátky do teplíčka. Nejlépe pod přítok vody do bazénku kde je voda nejteplejší a ještě příjemně masážuje. Krásný byl přítok v jednom bazénku, který tvořil širokou tenkou clonu. Šlo se za ní schovat a pozorovat svět přes vodopádek.

Pláž dos Moinhos

Zpocení a zaprášení v 1103 metrech se vracíme na nulu. Spláchnout obé ve vlnách Atlantiku jedeme na doporučovanou pláž Moinhos. Pěkná zátoka s černým (no spíš šedým) pískem a ústím místního potoka. Takže se lze ráchat ve slané i ve sladké vodě.

Tmavý písek je sluncem rozpálen na chodidlům nepříjemnou teplotu, tak klušeme k vlnám. Bijí pěkně. Je třeba si počkat na mezeru a rychle se vzdálit od břehu, bo se vlny pěkně otáčejí ještě notný kus od pláže.

Voda je ale moc příjemná. Prach a pot smyt, těla osvěžena, relaxujeme a rozjímáme. Zítra už bude poslední den na Azorech. Nějak nám to sakra uteklo...

Pico da Vara

Ranní obhlédnutí okolí nás utvrdilo v plánu dobýt severní pól - totiž nejvyšší horu ostrova Pico da Vara. U nás nad pobřežím totiž bylo zataženo, ale vrcholky hor, které vidíme přímo z terasy, byly zality sluncem. Což je mimochodem zde celkem výjimečná situace, protože doteď to bylo vždy přesně obráceně.

Posnídáme, sbalíme věci a jedem. Pico má 1103 metrů nad mořem, ale startovací pozice je něco málo pod 700. Z Lomba da Fazenda je to kousek. Jen posledních pár kilometrů je cesta štěrková. Což jednak odporuje podmínkám půjčovny aut, ale hlavně činí našeho Nissánka značně zaprášeným. Budeme muset zítra zajet někam pod vodopád, aby nás vrstvy prachu neprozradily.

Pěší cesta vede zpočátku příjemným lesem japonského invazivního jehličnanu (kryptomerie japonské). Stromy jsou to hezké, ale místní lesy jsou výhradní monokultury. A to jak známo přírodě nedělá dobře. Chodník je vzorně upraven do nízkých schůdků, takže se jde hodně pohodově. Zářez lesní cesty je posypán větvičkami japončíků a zem porostlá mechem. Očím to lahodí a botám neklouže.

Pak už se vynoříme z lesa a šlapeme kolem původních azorských nízkých porostů. Cesta vede až k vrcholovému chodníčku. Začíná hřebenová pasáž. Vlevo kraj japonského lesa, vpravo prudký svah dolů, porostlý křovinami, vřesem a mechy. Oblačnost na nás chvílemi zprava šplouchá a zdá se, že víc a víc. Proto se nezdržujeme hledáním keší (vede tudy powertrail, takže je krabka každých 200 metrů) a pokračujeme k vrcholu. Snad stihneme ještě nějaké sluníčko.

Naše obava se ukázala býti lichou. Šplíchalo jen v sedýlku a vrchol je pořád zalit sluncem. Jdeme sice hřebenovkou, ale chodníček je prošlapán do úzkého korýtka a občas ozvláštněn kameny nebo mokřinou, takže se šlape trochu hůř, než po schodech. Zato výhledy se nádherně otvírají na obě strany. Občas mineme pomníček. Ten těsně pod vrcholem je věnován leteckému neštěstí v roce 1943.

A jsme nahoře. Na vrcholovém kameni nás čekal velký racek. Asi čekal svačinku. Odletěl, až když jsme od něj byli tak 5 metrů. Severní pól dobyt! Kocháme se, odháníme mušky, kterých je tu mrak, zkoušíme jít na sever a na jih a taky inscenujeme vrcholové foto. Nestačilo nám statické a pouštíme se do skákací fotky. A aby to nebylo tak snadné, tak oba najednou a na samospoušť. Kupodivu se povedla na druhý pokus...!