Posnídáme, sbalíme věci a jedem. Pico má 1103 metrů nad mořem, ale startovací pozice je něco málo pod 700. Z Lomba da Fazenda je to kousek. Jen posledních pár kilometrů je cesta štěrková. Což jednak odporuje podmínkám půjčovny aut, ale hlavně činí našeho Nissánka značně zaprášeným. Budeme muset zítra zajet někam pod vodopád, aby nás vrstvy prachu neprozradily.
Pěší cesta vede zpočátku příjemným lesem japonského invazivního jehličnanu (kryptomerie japonské). Stromy jsou to hezké, ale místní lesy jsou výhradní monokultury. A to jak známo přírodě nedělá dobře. Chodník je vzorně upraven do nízkých schůdků, takže se jde hodně pohodově. Zářez lesní cesty je posypán větvičkami japončíků a zem porostlá mechem. Očím to lahodí a botám neklouže.
Pak už se vynoříme z lesa a šlapeme kolem původních azorských nízkých porostů. Cesta vede až k vrcholovému chodníčku. Začíná hřebenová pasáž. Vlevo kraj japonského lesa, vpravo prudký svah dolů, porostlý křovinami, vřesem a mechy. Oblačnost na nás chvílemi zprava šplouchá a zdá se, že víc a víc. Proto se nezdržujeme hledáním keší (vede tudy powertrail, takže je krabka každých 200 metrů) a pokračujeme k vrcholu. Snad stihneme ještě nějaké sluníčko.
Naše obava se ukázala býti lichou. Šplíchalo jen v sedýlku a vrchol je pořád zalit sluncem. Jdeme sice hřebenovkou, ale chodníček je prošlapán do úzkého korýtka a občas ozvláštněn kameny nebo mokřinou, takže se šlape trochu hůř, než po schodech. Zato výhledy se nádherně otvírají na obě strany. Občas mineme pomníček. Ten těsně pod vrcholem je věnován leteckému neštěstí v roce 1943.
A jsme nahoře. Na vrcholovém kameni nás čekal velký racek. Asi čekal svačinku. Odletěl, až když jsme od něj byli tak 5 metrů. Severní pól dobyt! Kocháme se, odháníme mušky, kterých je tu mrak, zkoušíme jít na sever a na jih a taky inscenujeme vrcholové foto. Nestačilo nám statické a pouštíme se do skákací fotky. A aby to nebylo tak snadné, tak oba najednou a na samospoušť. Kupodivu se povedla na druhý pokus...!
