Faial

Pico bylo krásné, ale občas trochu zatažené a občas i trochu deštivé. Ubytování v lávovém domku s hezkým výhledem na moře, ale kuchyně už něco pamatovala a i koupelna potřebovala zásah instalatéra jako sůl. Na terase byl přes stůl pevně přikurtovaný šílený červenobíle kostkovaný vixlajvantový ubrus a moc rádo nad ním poletovalo mračno much. Asi se jim líbil... 

Teď jsme na ostrově Faial. Přístav Horta je obzvláště slušivý, snad jen trochu dlouhý. Korzoval jsem od trajektu do půjčovny aut cca 2 km a cestou pro jistotu volal Yvetě, co čekala s bagáží u trajektu, že jsem se ani neztratil, ani jí tam nechci nechat opuštěnou, jen prostě pořád ještě jdu po nábřeží. 

Půjčení tentokrát nešlo hladce. Blokování depozitu na kreditce se nezdařilo a debetní kartu nechtěli. Naštěstí jsem si uvědomil, že i na kreditce mohou být nastaveny denní limity transakcí. A byly. Stačilo je zvednout a mohli jsme frčet na ubytování. 

Paní domácí nás čekala u patníku 18 km. Takže to nebyl patník, ale milník. Mají tu vzorně značené všechny cesty po 100 metrech červenobílým milníčkem, takže orientace je podle nich zcela snadná. 

Ubytování zde je luxusní. Žádný vixlajvant ani mouchy. Vše moderní, čisté, světlé, nové, kvalitně provedené. Tohle se nám na Booking.com bude moc snadno pozitivně hodnotit. Chasa do Chafariz, kdyby to někoho zajímalo. Ostatně i vše ostatní na Faialu nám připadá nějak o kvalitativní třídu výše. Byli jsme se podívat k moři a místní piscinas jsou dokonce spíš o dva levely výše, než na Pico. 

K tomu nutno dodat, že podle našich zkušeností lze na Faialu mnohem snáze a levněji sehnat ubytování. Půjčení auta stejné třídy od stejné půjčovny a na stejnou dobu bylo dokonce o 30 % levnější, než na Pico. 

Nejtěžší logistický problém

Zatím zdaleka nejtěžší chvilkou ve složité logistice naší letošní azorské dovolené bylo vrácení auta na Pico. Tedy vlastně ne samotné vrácení na letišti, to proběhlo zcela hladce a rychle. Když jsem odevzdával klíče, zeptal jsem se na doporučené taxi a slečna hned nabídla, že můžeme do Madaleny dojet ještě půjčeným, tedy právě vráceným autem a klíče nechat u kolegy v místní pobočce. Uctivě jí děkuji, nakládám znova již jednou vyndané kufry i již jednou vystoupivší Yvetu a frčíme do Madaleny. 

Pobočka Ilha Verde je hned vedle přívozu a vedle je ještě parkoviště s firemní myčkou. Jenže ani v kanceláři, ani u myčky nikdo. Ptám se vedle v obchodě, volám na vyvěšená čísla a nic. Vracím se k přívozu, jestli náhodou nějaký zaměstnanec v zeleném triku nečeká tam. Potkávám jen dva Němce, které čeká přesně stejný osud. Pán vyhazuje paní s kufry u přívozu a jde vrátit klíče. Jsme tak už 4 osoby, běhající od čerta k ďáblu a snažící se udat klíče a zelené desky s doklady od auta. Zkouším všechna telefonní čísla vyvěšená zde i na přepážce na letišti. Nikde nikdo. 

Němcům se blíží odjezd trajektu, nám se blíží hodina čekání. Poslední možností je zelená schránka vedle dveří pobočky. Naposledy obíhám stanoviště a kontroluji velikost vhozu do schránky. Poslední kontrola myčky pohledem a ejhle, nějaké zelené dresy se tam míhají. Běžím k nim a dresů je hned pět. Dokonce je mezi nimi i slečna z letiště, která mi dovolila poslední jízdu. S úlevou jí vracím klíče i doklady. Snad to byla jediná komplikace v logistice akce "Azory 2022".

Ještě bych zapomněl. Hora Pico. Byla vidět při příletu a pak až dnes. Jinak celých osm dní jen úbočí. Kdybychom chtěli šplhat nahoru, byli bychom z těch schválností asi dost naštvaní. 

Kvílení nocí

Večer pravidelně sedáme na terase a koštujeme místní vína. A stejně pravidelně se nocí nesou kvílivé zvuky zjevně ptáků, protože se kvílení přesouvá rychle ze strany na stranu.

Až poslední den usilovným googlením zjišťujeme, že jde o buřňáka šedého, nočního ptáka. Jeho zpěv je opravdu zvláštním kvílením trochu podobným mrouskání koček, kde se ozývá nespočet variací na bolestivý výkřik "já aua, aua, aua...".

Sýr s medem

Náhradou za chobotnici nese servírka sýry a pak taky bruschettu s krevetami a hamburger s tuňákem. K sýrům podávají skleničku s medem. Koukáme na tu kombinaci přes prsty, ale jen do chvíle, než ochutnáme. Sýr s medem je skvělý. Cpeme se ostošest a za chvíli je po medu. Sýry byly hned ze tří místních ostrovů - Pico, Faial a São Jorge. Z Pica byl nejlepší...

Octopus salát nám zde není souzen

Poslední odpoledne si žádá dodržet slib a zajet si na oběd do restaurace v pustině Ponta da Ilha. Z Madaleny je to přesně na opačný konec ostrova, za západu na východ. Cesta se známe vine, výhledy jsou perfektní a vesele svištíme. Jenže ostrov Pico má na délku 40 km a tak brzdíme u restaurace až kolem čtvrté. Celí natěšení na Octopus salát, co si tam minule všichni dávali a my nesebrali odvahu. Jenže čtvrtá je ve zdejších restauracích problém. Doba oběda skončila a kuchyně bývá zavřená a otevírá až ve večerní čas, obvykle v sedm. Servírka se snaží, ale chobotnice došly. Prostě nám není letos na Pico souzena. Jako ta chobotnice... 

Koupání v Madaleně podruhé

V Madaleně je teplo. Vždycky je tu o poznání tepleji, než na východní půlce ostrova. Nezbývá, než skočit do vln Atlantiku. Hned vedle parkoviště je  slušivá pláž (tj. betonové molo a schůdky).

Růžová mrkací autopanna

Sjíždíme do Madaleny, jdeme na kafe a cestou na nás zamrká růžová panna. 

Montanha do Pico

Ani dnes, kdy bylo ráno jasno, nám není dáno vidět vrcholek hory Pico. Projíždíme alespoň okolo a odbočujeme na cestu ke stanici, odkud se výpravy na vrchol pořádají. Je tu překvapivě hodně aut, parkoviště je skoro plné a většina má zelenou samolepku půjčovny Ilha Verde. Přesně zde začíná taky oblačnost, tak se záhy vracíme a užíváme si plnými doušky parádních výhledů do kraje zelených pastvin, sopečných kuželíků téže barvy a protějšího ostrova Faial. 

Do hor!

Poslední den na ostrově Pico. Zítra vracíme auto a přeplouváme trajektem na Faial. Ráno bylo jasno a to znamenalo jediné - míříme zase do hor, protože pěkného počasí v horách je třeba bez váhání využít. 

Už při minulých cestách jsme okukovali jeden zelený kopeček na východní straně ostrova, že na něj někdy vylezeme rozhlédnout se po kraji. Zastavujeme na úpatí, měříme výšku zídky z kamenů a ještě pečlivěji odměřujeme vzdálenost ke skupince býků na pastvině mezi cestou a kopcem. Obojí se zdá být schůdné, ale Yveta má ze statných býků respekt a tak se plížíme trochu obloukem za terénní vlnou, navíc jako správní indiáni proti větru. 

Na kopeček vede cesta, takže až na rozbahněnost je to celkem pohodlná procházka. Na vrcholu nás čeká odměna v podobě nádherných výhledů na všechny strany a také zajímavý pohled na sopečný původ kopečku - tři vrcholové prohlubně s trochou vody. 

Nejen červeným chlebem živ je člověk

V Madaleně jsme řádně nakoupili v supermarketu. Yveta objevila prvotřídní obchod, který oplýval nepřeberným množstvím druhů místních sýrů, uzenin a mořských potvor. Skoro bych zde nepoužil termín supermarket. Vše jsme odvlekli na ubytování a teď sedíme na terase, koukáme na moře, popíjíme vínko a pojídáme sýry s červeným chlebem. Ano, i druhů chlebů měli v obchodě nepočítaně a Yveta neodolala jednomu jasně červenému. Je s červenou řepou a chutná náramně. 

Přes kopečky

Po celém dni příjemného trmácení po ostrově se vracíme severním pobřežím. Ano, vlevo moře, vpravo hory. A vždy kontrolujeme, jestli jsou hory v mracích. Vyšší část byla, ale poblíž východního cípu už ne a tak obracíme čumák Seatu Ibiza a kvílíme děratou cestičkou vzhůru. Odměnou za kličkování kolem děr i trefování kolem do děr nám byly fantastické výhledy na zelené kopečky v dlouhém podvečerním slunci. 

Lávové vinice

Pico je proslulé svými lávovými vinicemi, kde jsou jednotlivé hlavy révy obehnané zídkami vyskládanými z černého lávového kamení. Zapsáno i na seznam UNESCO. V reálu jsou vidět skoro jen zídky, často postavené na lávových deskách, kde není vidět žádná půda a často ani ta réva vinná. Lze jen a jen kroutit hlavou, že v těchto podmínkách se dá něco vypěstovat, natož věřit skutečnosti, že část ostrovanů se pěstováním vína živila. 

Ukecaná jeskyně Gruta das Torres

Na dnešek jsme měli rezervaci na prohlídku lávové jeskyně Gruta das Torres. Minule jsme se sem přiřítili jen tak a paní v pokladně nás vyvedla z omylu. Na tuhle speciální jeskyni se stojí pěkně fronty!

Míříme sem zkratkou od jihu a je to ta nejrozbitější cesta, co jsme tu kdy potkali. Vstupní hala je vyvedena modernisticky. Jen sedátka se náramně podobají odpadkovým košům, tak málem jedno z nich tím způsobem použiji. 

Vyfasujeme přilby, baterky a tajemný bílý proužek. Chvíli ho obracíme nechápavě v prstech, ale to už ho má většina spolujeskyňářů navlečen na hlavě. Je to do proužku složená slušivá čepička pod přilbu. S díky odmítám a později lituji. Popruhy v přilbě už pár lebek pamatují a nepříjemně se lepí na tu mou. 

Prohlídka začíná instruktážním videem. Moc povedeným, s kupou zajímavých informací o vulkanické činnosti zde na ostrově a mechanismu vzniku lávových tunelových jeskyni, jako je ta místní. Pak konečně vyrážíme. Průvodce mluví poněkud šišlavě a neustále se opakuje. Zpočátku je to roztomilé, ale pak už se to mnohým zajídá. Navíc je zjevně zcela zaujat okolnostmi vzniku jeskyně, doširoka vypráví, v jaké výšce tunelové díry měla láva jakou teplotu a jak rychle se zde pohybovala. Nejvíce ho fascinuje spodní půlka tunelu, kde láva tvoří hladkou lesklou plochu. Bo měla 2800°C a rychlost proudu 60 km/h. Což je sice zajímavé, ale průvodce se tak rozparádil, že uvedená fakta opakoval stále dokola a kázal nám představit si, jak to zde v době erupce vypadalo. Div, že nevytáhl kouzelné sluchátko Macha a Šebestové a do té chvíle nás nepřenesl. Buď neměl utržené sluchátko, nebo mu došlo, že při 2800°C bychom jen špatně ony super zajímavé okolností v klidu vnímali. 

Když zaznělo 60 km/h už pošesté, nevydržela to jedna starší portugalská jeskyňářská babka a poprosila ho, aby výklad trochu zkrátil. Což průvodce oprávněně naštvalo a o moc zajímavé kolonii bakterií na jedné stěně nám pověděl už jen pětkrát. 

Jeskyně má mít celkem 5000 metrů délky, z čehož se prohlídka má týkat 450 metrů. Bylo to tak 100 tam i zpět, takže zjevně je několikanásobení místním oblíbeným sportem. 

Zdaleka největší kuriozitou jeskyně se tak paradoxně stala hromádka lahví bílého vína, zrající v konstantní teplotě hned vedle betonového chodníku poblíž vstupu do tunelu. Na nejdelší portugalskou lávovou jeskyni trochu slabé...

Bazén s mořskou vodou

Po dobré krmi se nám zachtělo koupání. A protože v moři se tu až příliš často vyskytuje zákeřná měchýřovka portugalská, míříme k bazénu v São Roque do Pico. Chvíli se nám schovává, ale pak ho bystře objevíme. Skáčeme rychle do vody, dokud svítí slunce. Voda je příjemná, slaná a slušně nadnáší. Za chvíli lezu z vody, abych něco pofotil. Cvakám, nemám brejle a podaří se mi zakopnout o nenápadný schůdek z lávových kamenů. Ono je tu všechno z lávových kamenů. A lávové kameny jsou ostré. Tak mi ten kámen ukopnul nehet z malíčku. Úplně. Naštěstí byl vedle odpadkový koš na ukopnuté části těl, v tašce minerálka na omytí krve a za rohem plavčík, co měl tři druhy desinfekce a všechny mi na malíček aplikoval. Takže teď píšu blog a nohu mám hore, aby se stihla uzdravit před zítřejší návštěvou jeskyně.  

Oáza uprostřed pustiny

Je po sezoně a asi ani v ní na Ponta da Ilha nebudou davy turistů. Couráme se poklidně sami a kulisou je nám jen hukot Atlantiku a tříštění se vln o černé lávové pobřeží. Obejdeme okruh turistické cesty a vracíme se pomalu po silnici k autu. Ani pár baráků místní vesničky nevypadá moc obydleně. Rádi bychom si někde dali ranní kávu a trochu se tomu nápadu v místní pustině a liduprázdnu pochechtáváme. 

Na mapě je nějaká ikona restaurace. S informacemi z mapy máme na Azorech své zkušenosti. V minimálně 80% ikona restaurace znamená, že před 10 lety tu byl malý bufet, který před 8 lety zavřeli, nebo že v sezóně sem zajíždí pojízdná nálevna kořalky. Jen ve větších městech lze tu a tam najít něco otevřeného, ale restaurace to bývá opravdu málokdy. 

Tím méně šlo čekat restauraci v zemi nikoho na Ponta da Ilha. Mezi stromy je sice něco ukryto, ale jako obvykle něco zpustlého a zavřeného. Zezadu. Když ale objekt obejdeme, není zpustlý, ani zavřený a světe div se, je to restaurace...! Překvapením nám klesá brada, sedáme na prázdnou terasu s výhledem na maják a objednáváme dvě kafe. "Cake" nemají. Pochopitelně v pustině. Číšník se ale ptá, jestli si nedáme oběd. Ignorujeme nemístný dotaz, maje před očima v mikrovlnce ohřátou mraženou pizzu. 

Kafe je na stole a za chvíli přicházejí další hosté. Postupně, ale za půlhodinku je terasa plná. Všichni něco objednávají a mražená pizza nezněla ani jednou. Spíš chobotnice, krevety a saláty. Dlouho nám trvá, než nám dojde, že v pustině na pobřeží v zemi nikoho je opravdová restaurace, kde se opravdu vaří...!

Měníme názor a po kafi přiobjednáme salát s tuňákem, polévku a stejk z mečouna. Zkrátím to. Jídlo bylo naprosto boží, uvařené s grácií z čerstvých ryb a ještě se fláky masa  skoro nevešly na talíř. Nadšeně číšníkovi chválíme krmi a slibujeme další návštěvu. A jistě to nebyla zdvořilostní fráze. 

Cestou z restaurace koukáme na štít. Jmenuje se nápaditě Ponta da Ilha. Takže v místě Ponta da Ilha u majáku Ponta da Ilha je výborná restaurace Ponta da Ilha. Alespoň se to bude dobře pamatovat...