Nasedáme do mikronissánka a míříme do Furnas, zcela se oddati krásám místní botanické zahrady. Člověk míní a osud mění. Zarachotilo v Metrixu a začaly vycházet místní kešky. Jako na potvoru na opačném konci ostrova. Ano tam, kde jsme byli po celý den včera...
Nejdřív vyšla mysterka evidentně luštěná přes portugalská slovíčka. Na ni by asi naše znalost celých dvou portugalských slov (bom dia a obrigado) zjevně nestačila. Pak tradička D5/T4.5 bez hintu a bez popisu, jen s obrázkem suťového pole. Ještě pořád si stojíme za svým a míříme do Furnas. Pak ale pípne tradička umírněná, kousek vedle té divné. Stále ale na druhém konci ostrova. Rychle měníme plány. Cíl přestaven z lenivé botanické procházky na horský pokus o FTF.
Nissánek zakvílí a žene se do hor. Slunce svítí, přes drobné mráčky maluje po krajině a my v duchu kontrolujeme, co kromě slunečníku a slamáčku máme s sebou. Zvláště proto, že vrcholky hor v dáli se jeví býti v mracích.
Ano byly. Byly v mracích. Na místech, kde včera pralo slunce a otevírala se úchvatná panoramata, dnes prudký vichr žene mlhu nízké oblačnosti. Zastavujeme na parkovišti v sedle sopečného kráteru. Dveře nám otevřel vichr sám. Štracháme v kufru po kouskách oblečení a furt se nám pod ruce plete Yvety slamáček. Blbec...
Vyrážíme. Boty máme, i když Yveta jen větrací děravé bez ponožek. Následují holé nohy a luxusní kraťasy nebo šatečky. Vršek je naštěstí zabalen, protože šusťákové bundy vozíme stále s sebou.
Počasí, že by psa nevyhnal. Mokrá oblačnost nás obaluje. Nejvíc brýle, takže s nimi není vidět na krok. Potácíme se v mlžné vánici pomalu za cílem. Nejdříve po štěrkové cestě, ale pak šipka ukazuje přes vřesoviště do strany. Zbývá 150 metrů. Proti nám se zjevují dvě postavy, poněkud lépe oblečené, ale stejně mokré. Zdravíme a pod fousy si mumláme, že to přes všechny útrapy bude jen druhé místo.
Nevím, jak vypadají vřesoviště jinde, ale zde na Azorech jsou míchaná s různými mechy a protkaná ostružiním. Naše nohy úpí. Paradoxně jsou ale ostružin horší mechy. Mají totiž na výšku i půl metru a nohy se do nich nekontrolovaně boří. Poznat jejich výšku v bičující mlze nejde. Ani bez brejlí...
Těch stopadesát metrů trvá věčnost. Yveta se mi ztrácí v mlze a lokalizuje ji jen sténání z ostružníkových nebo mechových útrap.
Konečně jsme nahoře. V místě keše je vysílač, vlastně spíš jeho kotvení. Otíráme brýle a rozhlížíme se kolem. Marně. Bez brejlí ani s brejlemi není vidět lautr nic. Šátráme, až konečně nalézáme. Tak se jdeme podívat, jak se jmenujou ti Němci, co nás míjeli... A hele, v logbooku prázdno! Tak přece se to plahočení vyplatilo. Nohy zkrvavené, držky ošlehané, ale severní pól dobyt...!
Cesta dolů už je pohodová. Jednak nás hřeje úspěch, druhak jdeme krásně pohodlně po cestě, která k vysílači pochopitelně vede. Kousek vedle našeho vřesoviště...
V půli kopce potkáváme další protijdoucí podivíny s mobilem zřetelně směřujícím ke keši. Jenže teď je situace jaksi otočená, že... ;-)
Na zpáteční cestě jdeme kolem té divné nové keše D5/T4.5. Ano, teď už je na tebe holka čas. GPSka ukazuje do sopečného suťového svahu. Stejně jako obrázek v listingu. Škrábu se tedy sutí vzhůru. Jen tak nalehko, jen s navigací. Po dvou krocích mám plné boty suti, tím pádem tam ale další suť nepřibyde. Jako když vám nateče voda do holínek a další už pak nevadí. Před sebou tuším cestu autora a tak nekoukám na navigaci a po čtyřech stopu sleduji. Končí v území nikoho. Nedám se ale odradit a hledám na jediných třech místech, kde bylo lze keš schovat. Pokud tedy neberu v úvahu zahrabání do suti. Což bych se zas tak moc nedivil, protože autor je zjevně duševně lehce vyšinutý. Už podle atributů totiž v sopečném kráteru umístil nanokeš, tedy něco velikosti článku malíčku.
Hned třetí ze tří možností je ta pravá. V kameni položeném na hřbítku polozpevněné suti je zespoda zalepen hledaný mikroobjekt. Logbook je tak maličký, že ho prsty nedokážu vytáhnout. Takže nezbývá, než se spustit dolů k Yvetiným drobným prstíkům a taky tužce, kterou při cestě nalehko u sebe nemám. A pak zase pěkně nahoru, vrátit šutr na místo. Yveta sice vtipně navrhovala ho na pozici zpátky hodit, ale nevěřil jsem své trefě.
Ano, tak vypadal dnešní den. Završený dvěma FTFky na ostrově 3400 km od domova. A zkoušeli jsme ještě i třetí FTF. Protože když jsme se řítili do hor, pípla dnešní poslední nová keš. Pouhých 8 km od našeho krásnovýhledu, takže opět z našeho aktuálního pohledu na druhé straně ostrova. Bohužel byla taky divná a nenašli jsme ji.
Teď sedíme na terase, popíjíme vínko, já loguji a Yveta si lakuje nehty.
Asi bude zas zítra botanická... ;-)
