Praia do Norte

Vedle Capelinhos je černá pláž Praia do Norte. Dokonce jsme tu měli objednané obytování, ale spletl jsem se v termínu a když jsem to o pár dní později zjistil, nebylo už v tom správném volno a museli jsme rezervovat od stejných majitelů jiný dům. 

Pláž byla prázdná, černý písek vzorně urovnán deštěm a na kraji vše ozdobeno obřími černými i světlými do kulata omletými kameny, v pruhu kolem vody porostlými zelenou řasou. Moc fotogenické místo. 

Vulcão dos Capelinhos

V noci lilo a ráno to bylo jen o trochu lepší. Navlékáme pláštěnky, sedáme do auta a vyrážíme na okružní jízdu po pobřeží. 

Prvním cílem je místo poslední místní sopečné aktivity z let 1957-58. Natřikrát se na jihozápadním cípu ostrova, hned za místním majákem, vytvořil nejprve nový ostrůvek, aby se pak spojil s Faialem a vytvořil západní poloostrov. Celé okolí bylo zasypáno na metr vysoko černým sopečným prachem. 

Od té doby už půlku poloostrova vzal oceán. Černé vrstvy jsou tu ale stále a jen velmi velmi sporadicky na nich občas roste trochu trávy. V podzemí pod majákem vyrostlo úžasné muzeum sopečné činnosti na všech ostrovech Azor. Ne nadarmo vyhrálo několik architektonických soutěží. Snad jen jednu výtku bych měl. Přijeli jsme hned po dešti a tak bylo na první pohled patrné, že páni architekti pro samé hogo-fogo manýry nezvládli správně vyspádovat přístupový chodník a tak do futuristického muzea potupně teče voda. 

Jinak i expozice je velmi povedená, s množstvím videoukázek sopečné činnosti a nádhernými leteckými záběry všech ostrovů Azor. 

Třešničkou na dortu byla interaktivní hrátka s ohrádkou plnou písku, který bylo lze rukama přetvářet do sopečných i jiných tvarů. Kamerou shora snímáno a odtamtéž projektorem nasvěcováno. Když člověk z písku udělal v nížině dolík, zalil se vodou, když udělal kopec a na vrcholu důlek, objevila se v důlku láva a ta začala po úbočí stékat dolů. Fungovalo to naprosto neuvěřitelně!

Druhou třešničkou se pak stala alternace na téma plakátu vulkanického koncertu, kterou obratně a s pružností divoké šelmy stvořila na místě samém Yveta. 

Queijo Curado "O Morro"

Paní domácí Faialovská nám tu na uvítanou nechala nějaké místní poživatiny. Džem z červených hroznů, domácí vajíčka a taky sýr, takový menší váleček s papírovým proužkem okolo. Ochutnali jsme ho hned první večer k vínu a větší sýrovou Nirvánu jsme snad ještě nezažili. Pod slupkou tvrdého sýra se skrývá neuvěřitelně lahodný střed, který balancuje na pomezí čerstvého sýra a krémovitě uzrálého. Něco naprosto nevídaného. 

Slupli jsme ho jako malinu a hned vzpomínali, co že to paní domácí o něm povídala. Že je z místní "small factory", co je někde nedaleko. Hledáme na webu i na mapě a nakonec nacházím jedno hodně podezřelé místo v sousední vesnici Castelo Branco. Obchod s názvem "Queijeiro", což v portugalštině, pokud to slovo dokážete přepsat do Google Translátoru, znamená "sýrař". 

Cestou z Horty je to po cestě z Horty. Stavíme u obchodu, ale vypadá divně a zavřeně. Trochu divný je, ale je otevřený. Nakukujeme odvážně dovnitř. Jde o místní lehce umolousané smíšené zboží. Formálně ho procházíme, protože Yveta potřebuje dokoupit chleba. A ejhle. Vzadu v chladícím boxu se dole krčí i náš sýrový favorit. Poslední kousek. Vedle se ale válí ještě dva. S vítězným úsměvem si všechny odnášíme k pokladně. 

Nakonec o pár kilometrů dál na útesu objevuje Yveta bystrým zrakem i ten správný obchod i celou "small factory" Queijaria O Morro. Cíl pro další sýrové nákupy na ostrově Faial byl tak zcela pevně stanoven. 

Přístav Horta

Horta je všude vychvalována jako krásný přístav i město. Můžeme potvrdit. Kombinace půlkruhového amfiteátru domů v zeleném svahu, přístavu plného bělostných jachet a jejich štíhlých stěžňů, nádherných kreseb atlantických tuláků na přístavním molu, to vše pod dohledem majestátní hory Pico ze sousedního ostrova, tvoří úchvatnou scenérii, jejímuž kouzlu nelze odolat. 

Kráter

Příležitost je třeba chytit za pačesy. Takže když ráno bylo polojasno a pohledem od ubytování se jevil vrcholek kráteru na Faialu jen ze tří čtvrtin v mracích, dlouho nelelkujeme a vyrážíme směr vzhůru. 

A vyplatilo se. Oblačností byl zakryt jen nejvyšší vrcholek Cabeço Gordo, kráter samotný na nás svítil sluncem. Navíc paprsky kreslily čarovně po stěnách kráteru a situace se měnila každou vteřinou. Chvilku se kocháme z vyhlídky, ke které vede stylový tunýlek kráterovou stěnou, a vyrážíme na okruh kolem vrcholové linie. 

Bereme to po směru hodinových ručiček, takže nejprve nastoupáme do oblačnosti na Cabeço Gordo ke kótě 1043 a pak kroužíme dolů někam k 850. 

Lidí je tu jako šafránu, ale kousek pod nejvyšší kótou stojí na uzounké cestičce dvě krávy. Chvíli přemýšlíme, jestli je podlezeme nebo přelezeme. To první by nebylo dobré. Právě když se škrabeme strmým svahem okolo nich, dá se jedna do čůrání. Kdo viděl čůrat krávu ví, že je akce srovnatelná s vodopádem. 

Dál už byla cesta klidnější. Tedy až na vichr, který nás co chvíli srážel ze stezičky na vnější stranu kráteru, až jsme se museli pevně držet místních patníků. Ten samý vichr ale divoce hnal cáry oblačnosti přes kráter a vzhůru po jeho stěnách a způsoboval místní Laternu Magiku. Obrazy se měnily ne po sekundách, ale po jejich zlomcích, takže foťák musel být stále zapnut a připraven. 

Byla to nádhera. Poslední čtvrtina okruhu ale už byla ve znamení mlhy a když jsme dorazili ošleháni větrem, ale s blaženými úsměvy na výchozí vyhlídku, docela jsme litovali zpozdilé návštěvníky. Pohledy do kráteru teď a před třemi hodinami se nedaly srovnat. Ani zdaleka. Prostě příležitost slušného počasí je tu nutno rychle chytit za pačesy...

Faial

Pico bylo krásné, ale občas trochu zatažené a občas i trochu deštivé. Ubytování v lávovém domku s hezkým výhledem na moře, ale kuchyně už něco pamatovala a i koupelna potřebovala zásah instalatéra jako sůl. Na terase byl přes stůl pevně přikurtovaný šílený červenobíle kostkovaný vixlajvantový ubrus a moc rádo nad ním poletovalo mračno much. Asi se jim líbil... 

Teď jsme na ostrově Faial. Přístav Horta je obzvláště slušivý, snad jen trochu dlouhý. Korzoval jsem od trajektu do půjčovny aut cca 2 km a cestou pro jistotu volal Yvetě, co čekala s bagáží u trajektu, že jsem se ani neztratil, ani jí tam nechci nechat opuštěnou, jen prostě pořád ještě jdu po nábřeží. 

Půjčení tentokrát nešlo hladce. Blokování depozitu na kreditce se nezdařilo a debetní kartu nechtěli. Naštěstí jsem si uvědomil, že i na kreditce mohou být nastaveny denní limity transakcí. A byly. Stačilo je zvednout a mohli jsme frčet na ubytování. 

Paní domácí nás čekala u patníku 18 km. Takže to nebyl patník, ale milník. Mají tu vzorně značené všechny cesty po 100 metrech červenobílým milníčkem, takže orientace je podle nich zcela snadná. 

Ubytování zde je luxusní. Žádný vixlajvant ani mouchy. Vše moderní, čisté, světlé, nové, kvalitně provedené. Tohle se nám na Booking.com bude moc snadno pozitivně hodnotit. Chasa do Chafariz, kdyby to někoho zajímalo. Ostatně i vše ostatní na Faialu nám připadá nějak o kvalitativní třídu výše. Byli jsme se podívat k moři a místní piscinas jsou dokonce spíš o dva levely výše, než na Pico. 

K tomu nutno dodat, že podle našich zkušeností lze na Faialu mnohem snáze a levněji sehnat ubytování. Půjčení auta stejné třídy od stejné půjčovny a na stejnou dobu bylo dokonce o 30 % levnější, než na Pico. 

Nejtěžší logistický problém

Zatím zdaleka nejtěžší chvilkou ve složité logistice naší letošní azorské dovolené bylo vrácení auta na Pico. Tedy vlastně ne samotné vrácení na letišti, to proběhlo zcela hladce a rychle. Když jsem odevzdával klíče, zeptal jsem se na doporučené taxi a slečna hned nabídla, že můžeme do Madaleny dojet ještě půjčeným, tedy právě vráceným autem a klíče nechat u kolegy v místní pobočce. Uctivě jí děkuji, nakládám znova již jednou vyndané kufry i již jednou vystoupivší Yvetu a frčíme do Madaleny. 

Pobočka Ilha Verde je hned vedle přívozu a vedle je ještě parkoviště s firemní myčkou. Jenže ani v kanceláři, ani u myčky nikdo. Ptám se vedle v obchodě, volám na vyvěšená čísla a nic. Vracím se k přívozu, jestli náhodou nějaký zaměstnanec v zeleném triku nečeká tam. Potkávám jen dva Němce, které čeká přesně stejný osud. Pán vyhazuje paní s kufry u přívozu a jde vrátit klíče. Jsme tak už 4 osoby, běhající od čerta k ďáblu a snažící se udat klíče a zelené desky s doklady od auta. Zkouším všechna telefonní čísla vyvěšená zde i na přepážce na letišti. Nikde nikdo. 

Němcům se blíží odjezd trajektu, nám se blíží hodina čekání. Poslední možností je zelená schránka vedle dveří pobočky. Naposledy obíhám stanoviště a kontroluji velikost vhozu do schránky. Poslední kontrola myčky pohledem a ejhle, nějaké zelené dresy se tam míhají. Běžím k nim a dresů je hned pět. Dokonce je mezi nimi i slečna z letiště, která mi dovolila poslední jízdu. S úlevou jí vracím klíče i doklady. Snad to byla jediná komplikace v logistice akce "Azory 2022".

Ještě bych zapomněl. Hora Pico. Byla vidět při příletu a pak až dnes. Jinak celých osm dní jen úbočí. Kdybychom chtěli šplhat nahoru, byli bychom z těch schválností asi dost naštvaní. 

Kvílení nocí

Večer pravidelně sedáme na terase a koštujeme místní vína. A stejně pravidelně se nocí nesou kvílivé zvuky zjevně ptáků, protože se kvílení přesouvá rychle ze strany na stranu.

Až poslední den usilovným googlením zjišťujeme, že jde o buřňáka šedého, nočního ptáka. Jeho zpěv je opravdu zvláštním kvílením trochu podobným mrouskání koček, kde se ozývá nespočet variací na bolestivý výkřik "já aua, aua, aua...".

Sýr s medem

Náhradou za chobotnici nese servírka sýry a pak taky bruschettu s krevetami a hamburger s tuňákem. K sýrům podávají skleničku s medem. Koukáme na tu kombinaci přes prsty, ale jen do chvíle, než ochutnáme. Sýr s medem je skvělý. Cpeme se ostošest a za chvíli je po medu. Sýry byly hned ze tří místních ostrovů - Pico, Faial a São Jorge. Z Pica byl nejlepší...

Octopus salát nám zde není souzen

Poslední odpoledne si žádá dodržet slib a zajet si na oběd do restaurace v pustině Ponta da Ilha. Z Madaleny je to přesně na opačný konec ostrova, za západu na východ. Cesta se známe vine, výhledy jsou perfektní a vesele svištíme. Jenže ostrov Pico má na délku 40 km a tak brzdíme u restaurace až kolem čtvrté. Celí natěšení na Octopus salát, co si tam minule všichni dávali a my nesebrali odvahu. Jenže čtvrtá je ve zdejších restauracích problém. Doba oběda skončila a kuchyně bývá zavřená a otevírá až ve večerní čas, obvykle v sedm. Servírka se snaží, ale chobotnice došly. Prostě nám není letos na Pico souzena. Jako ta chobotnice...