A vyplatilo se. Oblačností byl zakryt jen nejvyšší vrcholek Cabeço Gordo, kráter samotný na nás svítil sluncem. Navíc paprsky kreslily čarovně po stěnách kráteru a situace se měnila každou vteřinou. Chvilku se kocháme z vyhlídky, ke které vede stylový tunýlek kráterovou stěnou, a vyrážíme na okruh kolem vrcholové linie.
Bereme to po směru hodinových ručiček, takže nejprve nastoupáme do oblačnosti na Cabeço Gordo ke kótě 1043 a pak kroužíme dolů někam k 850.
Lidí je tu jako šafránu, ale kousek pod nejvyšší kótou stojí na uzounké cestičce dvě krávy. Chvíli přemýšlíme, jestli je podlezeme nebo přelezeme. To první by nebylo dobré. Právě když se škrabeme strmým svahem okolo nich, dá se jedna do čůrání. Kdo viděl čůrat krávu ví, že je akce srovnatelná s vodopádem.
Dál už byla cesta klidnější. Tedy až na vichr, který nás co chvíli srážel ze stezičky na vnější stranu kráteru, až jsme se museli pevně držet místních patníků. Ten samý vichr ale divoce hnal cáry oblačnosti přes kráter a vzhůru po jeho stěnách a způsoboval místní Laternu Magiku. Obrazy se měnily ne po sekundách, ale po jejich zlomcích, takže foťák musel být stále zapnut a připraven.
Byla to nádhera. Poslední čtvrtina okruhu ale už byla ve znamení mlhy a když jsme dorazili ošleháni větrem, ale s blaženými úsměvy na výchozí vyhlídku, docela jsme litovali zpozdilé návštěvníky. Pohledy do kráteru teď a před třemi hodinami se nedaly srovnat. Ani zdaleka. Prostě příležitost slušného počasí je tu nutno rychle chytit za pačesy...
