Přes hory, přes doly okolo lagoas

Ostrovem vede jedna okružní silnice po pobřeží. Tu známe, i její nástrahy. Dnes nám bylo vyzkoušet tu na mapě tenčí, přes vnitrozemí. 

Nevybrali jsme si ovšem nejsprávnější počasí. Hned za Calhetou jsme vjeli do mraků a už z nich nevyjeli. K tomu déšť, bičující vichr a rozmlácená cesta klikatící se přes pastviny. Nejsme si jisti, jestli zde někdy existuje lepší počasí, ale rozhodně to budeme v příštích dnech ještě zkoušet. Pokud by nebylo extrapsího počasí, muselo by tu být opravdu krásně. Zelené sopečné kopečky, všudypřítomné krávy i pasoucí se koně a co chvíli nějaké jezírko ve starém kráteru. 

Rybář

V přístavu Calheta de Nesquim se tyčí kostel a před ním se tyčí jeřáb. Moře bouří. Na konci mola sedí rybář. Silný dlouhý prut bez navijáku. Uděláme pár fotek a chceme odejít. Vtom na nás křičí a rychle chápeme, že něco chytil. Běžíme k němu a už tahá z vody krásnou rybu. Zjevně dravou, protože chytá na kousky rybího masa a taky nám ukazuje její zuby a naznačuje, že umí řádně kousnout. Pochválíme mu úlovek, on pyšně zamručí a hodí rybu přes rameno na molo, kde se notnou chvíli 20 cm do výšky plácá, až se uplácá. Nevíme, jak moc je tento způsob šetrný k rybě, ale nemáme čas nad tím dlouho uvažovat. Než se první doplácá, chytá rybář druhou. Doma nám z fotky Google Lens zjistil, že šlo o ostence karolinského neboli gray triggerfish.

Hřbitov pro 10 vesnic

Startujeme na první okružní jízdu ostrovem. Nejprve dolů k moři v Calheta de Nesquim. Klikatící se stezička mezi domy se náhle rozšířila na dvojnásobek a zavedla nás ke hřbitovu. Jak se všech 30 obyvatel vesničky tísní v malých domečcích a nemají kde zaparkovat, tak hřbitov je více než velkorysý. Přes 300 ohromných míst na hroby, z toho polovina volná, parkoviště pro 150 aut a příjezdová dálnice jak kdysi do Slušovic. Budou se mít místní na onom světě ale krásně...

Hroby prosté i honosné, ale zhusta přezdobené umělými květinami, až oči přecházely.

Krásná amarylka krásná

Liliovka rozluštěna. Je to amarylka krásná, neboli belladonna a je fakt krásná. Pochází z jižní Afriky a na Azorech se jí zjevně daří. Zajímavé je, že z cibulky vyrůstají pouze stvoly s květy a vůbec žádné listy.

Adega da Figueira

Naše první ubytování ve vesničce Calheta de Nesquim. Vlastně druhé dovolenkové, hned po stop-over přenocování v Lisabonu. První na Azorech. 

Vyrazili jsme z letiště po až příliš hladkém vyzvednutí auta (možná si ještě povíme hrozící zápletku na konci pobytu) a namířili podél severního pobřeží směrem na východ. Yveta se několikrát ptala, kdy budeme v Madaleně. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že Madalena je od letiště směrem na západ a my cimrmanovsky míříme na východ. 

Cesta se malebně vlnila po zeleném svahu. Vlevo moře a ostrov São Jorge, vpravo zelené hory s vrcholky v mracích. Úhledné vesničky, typické místní jednoduché domy z lávových kamenů, černobílé kostelíky. Vše zasazené do všudypřítomné zelené. Podél cest i v zahradách záplavy květů. Hortenzie, "česneky" a pak taky krásné liliovité květy, rostoucí přímo ze zeleného podkladu, s dlouhými tenkými tmavými stonky a růžovými kalichy. Až u nich někdy zastavíme, zkusíme Google Lens, o jakou čarokrásnou květenu se jedná. 

Cestou nakupujeme v místním supermarketu, který jsme u silnice přehlédli, protože byl prost jakékoliv reklamy. Dochází nám baterka v mobilu, tak vypínáme navigaci a jedeme po jediné pobřežní silnici dál a dál na východ ostrova na první ubytování. 

Krajina je podobná. Vlevo moře, vpravo hory. Jedeme už pěknou chvíli a Yvetě se zdá, že už jsme podle dřívějšího odhadu času měli být na místě. Zapíná proto znovu stroj a s údivem koukáme, že nás neomylný Waze vrací. Jak je to možné? Vysvětlení je překvapivě snadné. Ano, jeli jsme stále po pobřeží, vlevo moře, vpravo hory. Jen jsme si při klikatění silnice nevšimli, že jsme objeli okrouhlý východní cíp ostrova a stále vlevo moře, vpravo hory stočili nenápadně směr na západ. Tímto způsobem bychom za chvíli skončili v Madaleně, jak opakovaně naše první navigační důstojnice požadovala. 

Přistávání na ostrově Pico

Let na Pico probíhal pohodově. Před přistáním se nám nabídly krásné výhledy na ostrovy Sao Jorge a Pico a především na horu téhož jména. 

Nebyli bychom to ale my, kdyby přistávací manévr nenabral trochu dramatična. Zafoukalo a letadlo zas místo dosednutí zvedlo čumák a zmizelo směr Sao Jorge. Jsme ale už vycvičeni a nehnuli ani brvou. Navíc pilot nedělal chvilku přehnaně dramatickou a ani nehoukaly sirény. Obletěl kolečko a šel bez velkých keců na druhý pokus. Ten se už zdařil a tak šlo pouze o příjemnou přistávací epizodu. 

Na Picu nás opět překvapilo teplo. Jasně, věděli jsme o 24°C, ale ve srovnání s teplotou v Čechách, neřku-li v českých horách, nám pot řádně orosil čela. Hned z parkoviště u letiště byl famózní výhled na majestát hory Pico. Když není v mracích, kouká na vás z každého koutu ostrova. 

Lisabon noční a denní

Let do Lisabonu byl až nudný. Pár krátkých výhledu na sluncem ozářené Pyreneje, francouzské pobřeží, španělské pobřeží a nálet na Lisabon. Pravda, trvalo to tři hodinky, ale alespoň bylo kdy si zdřímnout. 

Z letiště vyrážíme metrem do centra. Chvíli nám trvalo na automatu na jízdenky pochopit, že k jízdence potřebujeme vedle platební karty i kartu místní městské dopravy. Když jsme vše konečně z pidipopisků na automatu vyloudili a zvedli hlavy, byl celý postup na zdi nad automaty přehledně vysvětlen písmeny více než 20-centimetrovými. 

V metru bylo vedro. Bylo to tím, že i venku bylo vedro. Z našich 6°C dost znatelný skok. Postupně jsme odkládali svršky a udiveně sledovali ostatní cestující, kterým podle oblečení byla docela zima. 

Z konečné metra to bylo na ubytování 950 m vzduchem, ale 1,4 km ulicemi. Klikatily se do kopce, s kopce a my hrkali po dlažbě a funěli nadměrnou teplotou. Minuli jsme několik osvětlených kostelů a celkově to byla romantická, i když ufuněná procházka. 

Ubytování bylo skvělé a hospůdka hned vedle ještě lepší. Rozdíl mezi fastfoodem a s láskou připravenou krmí z kvalitních čerstvých surovin snad nemůže být větší. 

Ráno pomalu couráme zpátky na metro. Poučeni z večera zkoušíme cestu méně přímou horizontálně, ale skoro přímo vertikálně. Co jsme večer funěli skoro hodinu, máme pohodlně za 20 minut. Stihneme snídaní i tržnici s rybím trhem. 

Berlin Hauptbahnhof

Cestu na letiště jsme tentokrát upravili z auta na vlak. Vyšlo to podstatně levněji, vlastně i ekologičtěji a v konečném důsledku pohodlněji. V Ústí jsme odpočítali 5. vagón za lokomotivou, usadili se do coupé k sympatickému snědému klukovi a mohlo se uhánět na Bělehrad, tedy do Berlína. 

Drobný zádrhel nastal na hranicích. Německý celník chtěl klukovi zkontrolovat pas. Spokojil by se i s jiným dokladem, jenže klučík neměl nic a tak ho celník odvedl a připojil ke štrůdlu jiných běženců, které nasbíral v jiných částech vlaku. K našemu zděšení byl štrůdl více než dvacetičlenný.

No nic, my pas měli a frčeli dál nach Berlin. Časová rezerva mezi příjezdem vlaku a odletem se zdála být dostatečnou i na krátkou procházku Berlínem, ale hmotnost a počet zavazadel a nemilé zkušenosti z minulého odletu z Brandenburg Airport nás přiměly příliš neotálet, koupit si pizzu, vyfotit přidrzlé drozdy před nádražím a nastoupit do S-Bahn směr letiště.

Komplikovaněji by to nešlo?

Pojídač dovolenkových koláčů objedná zájezd u cestovky, vyrazí s kufrem na sraziště a pak už se nechá jen vozit spolu s davem a postrkovat delegátem z místa na místo.

Také jsme tak kdysi jezdili. Ale dnes je doba "knihování" a "vzdušných postelí se snídaní", vše naklikáte za pár vteřin on-line z gauče bez cestovky a bez delegáta. 

Může se to ale malinko zvrhnout. K dnešnímu dni naše druhá cesta na Azory čítá cestu autem do Ústí, zaparkování a přesun přes celé město na nádraží, jízdenku a místenku na vlak do Berlína, přesun z Hauptbahnhof nach Brandenburg Terminál 1 pomocí S-Bahn, letenku do Lisabonu, přesun dvěma barevnými linkami metra do centra, kilometrový přesun městem, přenocování v penzionu, kilometr zpátky na metro a dvoubarevnou cestu na letiště. Pak let na severozápad ostrova Pico, půjčení auta, přesun na ubytování na jihovýchodě, následně vrácení auta na letišti, přesun taxíkem do Madaleny k trajektu, přejezd na Faial, půjčení auta v Hortě, přejezd na ubytování na jižním pobřeží ostrova. Pobyt zakončíme přesunem do Horty, vrácením auta, přejezdem trajektem do Madaleny a přenocováním ve čtvrtém ubytovacím zařízení ode dne odletu. Pak přesun taxíkem na letiště, odlet do Lisabonu, přejezd metrem na overnight hostel následovaný cestou metrem zpět na letiště, odletem do Berlína, jízdou S-Bahnem k vlaku a pak už šupky dupky do Ústí, kde nás bude čekat auto na cestu domů. 

Celkem 5 rezervací ubytování, 2 půjčení a 2 vrácení auta, 6 cest metrem, 2 trajekty, 2 taxíky, 4 letadla a 2 vlaky. Na všechno vouchery, jízdenky a místenky. Musel jsem si jako zapřísáhlý odpůrce plánování napsat itinerář, časy odjezdů a odletů, čísla voucherů, souřadnice ubytování a časování, kdy a z které karty se mi strhnou příslušné poplatky. Zařizoval jsem vše postupně, někde berou jen kreditku, takže v seznamu jsou nakonec 3 různé karty a skoro desítka plateb v různých časech, kdy musím povolit nebo přesunout včas na kartu příslušné prostředky. Zlatá cestovka s delegátem a jeho barevným deštníkem...

Azory podruhé

Ano, sešly se tři roky s třemi roky a zas máme choutky na Azory. Aby ne, když tu bylo tak krásně. Nádherná okulahodící zelená příroda okrášlená záplavami hortenzií, jezera v sopečných kráterech, milí lidé, výborné jídlo i víno. 

Zkusíme ostrov Pico a určitě i sousední Faial. Možná navážeme i na naše minulé hostitele a ubytujeme se v domě u jejich přátel. Možná ale neplatí (poznámka o pár týdnů později). Nakonec volíme jeden týden na Pico, ubytování poblíž moře na jihovýchodě v Adega da Figueira a druhý týden na jihozápadním pobřeží ostrova Faial v Casa do Chafariz.

Co plánujeme navštívit? Doporučení zatím čerpáme z těchto zdrojů:

• Jak naplánovat Azory
  
• Blog BUBO
• Guide to the Azores
  
• Blog Cerfis
• Zuzana Habánová
• What To Visit In Pico Island

Krásnou přírodou je nejlépe putovat pěšky. Treky plánujeme jak na ostrově Pico, tak i na vedlejším Faialu. Na Faialu určitě navštívíme úžasnou Caldeira Grande, ale možností je tu nepočítaně (Top 10 treků na Faialu, včetně jednoho po levádě). Chtěli bychom vyšplhat na Pico, když už je to nejvyšší hora Portugalska (to ale asi nezvládneme, Yveta se po zlomenině bederního obratle bude muset šetřit).

 

Na ostrově Faial je také jedna zajímavá keš. Virtuálka v přístavu Horta u místních kreseb transatlantických jachetních tuláků. Založena byla už v roce 2003 a je to nejstarší místní keš široko daleko. Navíc nám v okamžiku jejího založení bylo přesně 40 let.

Nejen touláním živ je člověk. Prach z cest je třeba spláchnout koupelí, nejlépe v divokém Atlantiku. Nebo navštívit někou restauraci či osvěžovnu. Na Faialu doporučují Campo dos Sabores, Príncipe nebo Atlético restaurant. V Madaleně pak třeba Picoceano.