Lisabon zpáteční

Stop-over v Lisabonu byl příjemným. Parky, honosné mramorové budovy, žluté minitramvaje s wifinou a potulní hudebníci. Včetně lisabonské Radůzy v podchodu.

Čirou náhodou máme ubytování v zajímavé čtvrti Lisabonu, kde kromě předsedy vlády (40 m od nás) sídlí i původce místní sladké speciality - Pasteis de Nata. Vymyslely ho jeptišky z kláštera (50 m od nás) a od roku 1837 ho pečou v cukrárně (20 m od nás). Původní název je ale Pasteis de Belém, který však smí užívat právě jen zdejší cukrárna. Originální recepturu prý znají jen 3 lidé a všech zbylých 30 zaměstnanců cukrárny vůbec neví, co dávají každý den do mísy... ;-)

Pico naposledy

Hora Pico se nám při pobytu na stejnojmenném ostrově dost úspěšně schovávala. Viděli jsme ji hlavně z Faialu. Mrkla na nás při příletu a, jak jinak, při odletu, tedy spíš při odjezdu na letiště. To jí to zvláště sluselo - s růžovou sukýnkou a nadýchaným kloboučkem.

Citroen Ami

Zahlédnuto v Hortě. Bylo to maličké, sotva dvousedadlové, s držákem na dámskou kabelku vedle volantu, elektrické a roztomilé. Dojezd 70 km, omezovač rychlosti na 45 km/h, takže není potřeba řidičák. Proč ne...

Hovna

Mirkové Dušínové prominou, nelze jinak. Všechny zajímavosti z cest je třeba zaznamenat. V průběhu 10 minut jsme narazili na dva různorodé výskyty objektu. Poprvé uprostřed hlavní silnice kolem ostrova z čerstvého koňského objektu vyrůstaly dvě houby. Ještě čerstvější. Podruhé byl mnoha objekty dozdoben vzorně dizajnovaný dvorek u domu. Květiny, bílé květináče, mlýnské kameny, světlá dlažba a k tomu zjevná mnohonásobná psí sabotáž. Prostě nešlo jinak, než zaznamenat...

Park florestal do Capelo

Lesních parků je tu několik. Hlavní součástí bývají místa na piknik a mohutná grilovací zařízení. Ten dnešní byl podle cedule parkem infantilním ;-) a měl ohradu s daňky a krásnou trojici pávů, která byla zjevně zvyklá ochutnávat při hostinách. Jenže my neměli ani kůrku chleba...

Botanická zahrada, jakou svět neviděl

Jeden z mála cílů ve vnitrozemí ostrova, který nám ještě zbýval. Botanická zahrada a vyhlídková věž. Nikdo sice v cestopisech o Faialu nepsal nějaké superlativy, ale zmiňovaná byla často. 

Povíme vám, jak se věci mají. Je to Botanická zahrada, jakou svět ještě neviděl! Zastavíte u cesty, brankou s pletivem kvůli kravám se protáhnete dovnitř, projdete pěšinou kolem místních vřesovitých keřů a dojdete k posedu. Vylezete nahoru, řeknete si, že výhled není špatný, slezete dolů a pěšinou k autu. U branky popřemýšlíte, jestli pletivo brání kravám dovnitř nebo ven a máte botanickou za sebou. Pochopitelně vnitřně může být dojem mnohem hlubší. Kupříkladu jsem zcela zapomněl na dvě louže vody a divoce rostoucí mátu. Každopádně jako velký cíl ostrova Faial nelze moc doporučit. 

Park florestal da Falca

Předposlední cíl ve vnitrozemí. A moc povedený. Nádherné háje statných kryptomerií japonských, zem pokrytá měkkém zeleným mechem a vzorné zázemí pro pikniky. Oku vše lahodilo. Opodál pak vyhlídka na Hortu a Pico a kousek vedle ní dva vodopády. Ty jsme tedy neviděli, jen slyšeli. Cesta k nim nebyla upravená a my měli jen sandále. 

Miradouro do Monte Carneiro

Panoramata jdou dnes zvláště pěkná, tak splhame na vyhlídku na Monte Carneiro. Nádhera...! Výhledy na všechny strany, především tedy na Hortu a ostrov Pico (jak jinak na Faialu, že...) a na druhou stranu na zelené úbočí kráteru. 

Octopus salát

To bylo na Picu pořád řečí, že jsme nestihli chobotnicový salát a dneska byly v Hortě dva, pořádný a pořádně výborný. V místní ikonické hospůdce Peter Café Sport, kde jsme předevčírem kupovali speciální maracujový gin. 

Dva saláty, dva česnekové chleby a jedna rybí polévka a skoro jsme to nesnědli. Místečko na zmrzlinu z cukrárny hned vedle ale ještě zbylo...

Geocaching Day

Nějak tu letos kešky flákáme. Jasně, není zde žádná možnost na FTF, jako byla tehdá na São Miguel. Dnes podle předpovědi i podle skutečnosti pršelo, tak jsme to jeli trochu napravit. První na řadě byla keš u majáku Vulcão dos Capelinhos. Minule jsme šli těsně kolem ní, ale nekoukali do navigace. Vybraná byla z prostého důvodu - bude to naše nejzápadnější odlovená keš vůbec. 

Pak míříme do Horty na historickou virtuálku u maleb v přístavu plachetnic, založenou už v roce 2003. Prší a my pořád nemůžeme trefit na tu správnou kresbu. Nakonec ji odhadujeme a pokračujeme na blízký kopeček Guia, kde je kladně hodnocena tradička O Respirar de Neptuno. Tedy něco jako Neptunův dech. Nejdříve místo na vysokém útesu vypadá divně, ale pak kromě krabice odhaluje své tajemství. Úzkou štěrbinou ve skále pár desítek metrů hlubokou profukuje vítr odspodu od moře a ozývá se hučení, opravdu jako chrchlavý dech obřího Neptuna. Moc pěkné...

Pak ještě cestou domů zastavujeme u majestátní válcovité skály v moři Castelo Branco, kterou jsme zatím sledovali jen uctivě zdálky a lovíme jednu z místních keší. 

Amarylky krásné faialské

Nejen na Pico jsou amarylky krásné. Na Faialu jsou snad ještě bohatší a ještě hustěji lemují místní cesty. Špatně se ale fotí, protože často není kde zaparkovat. Většina místních cest je totiž kromě hortenzií a amarylek lemována také betonovou strouhou. Na odvádění dešťové vody výborné, ale parkování na krajnici to bez vlastnictví traktoru téměř vylučuje. 

Dnes při návratu do Varadouro bylo fascinující dlouhé slunce a amarylkám kolem cesty to tak slušelo, že jsem se kvůli nim vrátil, auto úspěšně odstavil a konečně krásněnky pořádně vyfotil. 

Monument a kostel do Nossa Senhora da Conceição

Monument je na kopci nad Hortou, kostel na severovýchodním okraji Horty. Obě záležitosti stojí za obhlídku. Od první je nádherný výhled na přístav i horu Pico, kostel pak má krásné vitráže i oltář. 

Leváda

Nejen na Madeiře jsou levády, jednu jedinou lze najít i na Faialu. Je na úbočí kráteru, konkrétně na jeho západní až severozápadní straně. 

Začátek levády byl příjemný. Les obřích kryptomerií japonských je sice nepůvodní, ale má taky své kouzlo. Nádherné byly přítoky levády shora a zajímavými byly i aquadukty v místech, kde stéká koryty dešťová voda. 

Po půl kilometru pohodové procházky však začalo levádu čím dál častěji provázet bahnité okolí. Další půlkilometr jsme odolávali a balancovali na úzkých hranách levády. Pak nám ale protijdoucí turisti i stav jejich bot potvrdili, že i dál je bahno a my zatroubili na ústup. 

Nebylo to špatné, ale kdo chce zažít pořádnou levádu, musí prostě na Madeiru.